Na začátku chuť vystoupit proti týrání zvířat v zemědělství…
Událost se stala v roce 2009 na akci Zemědělský lidový jarmark na Zelném trhu v Brně, která propagovala dle mého názoru zneužívání zvířat v zemědělství. Rovněž na akci byla přítomna jako objekty vystresovaná zvířata či zvířata v klecích. S přáteli jsme se rozhodli s touto akcí vyjádřit poklidný nesouhlas a ve třech lidech jsme na náměstí drželi transparent vyjadřující náš postoj. Stáli jsme na veřejném prostranství, které neměli pořadatelé pronajaté, nikomu jsme nebránili v průchodu. Pořadateli akce panu Jiřímu Morávkovi z agentury SNIP & CO se naše přítomnost pochopitelně nelíbila, začal nás slovně napadat a nakonec přivolal policii. Přivolané esenbáky nenapadlo nic jiného, než nás vykázat (patrně i s ohledem na to, že jarmark měla navštívit delegace ministrů EU). To jsme odmítli, neboť k tomu nebyl žádný právní důvod. Přihlížející lidé se nás překvapivě zastávali a vykřikovali na policisty, že je to tady jak za komunistů. Esenbáci nás přesto násilím odvedli na služebnu a odebrali nám transparent.
Právní postup – nejprve úspěch, ovšem totalita zvítězila
Následně jsme podali správní žalobu proti Policii ČR kvůli nezákonnému rozpuštění shromáždění. Krajský soud v Brně nám kupodivu dal zapravdu a rozhodl, že naše shromáždění nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Podle soudu nejenže nebyly splněny formální náležitosti rozpuštění, ani ovšem nebyl dán žádný zákonný důvod k takovému postupu. Dosud tedy úspěch, spravedlnost a pocit zadostiučinění.
Jenže mezitím proti nám bylo zahájeno přestupkové řízení pro údajné neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, které se přes správní řízení a následnou správní žalobu a kasační stížnost dostalo až ke zmíněnému Ústavnímu soudu.
Řízení se vedlo přesně v duchu zatím nepříliš vzdáleného totalitního režimu. Nemyslím tím ovšem účes s patkou a vystupování pana Midrly z úřadu Brno-střed ve stylu 70. let. Šlo především o záměrné ignorování faktu, že výzva nebyla zákonná, tudíž její neuposlechnutí nemohlo být přestupkem. Ale též o ignorování chybějící společenské nebezpečnosti, kdy naše jednání naopak bylo společensky žádoucí, tedy alespoň v právním demokratickém státě, kde je svoboda projevu prioritou. Soudkyně Eva Lukotková z Krajského soudu v Brně se na ústním jednání nezajímala o to, zda byl zásah policistů zákonný, ale o to, zda žalobkyně je členkou nějakých hnutí či organizací (kde to jsme?!). Podle této soudkyně stejně jako následně pro soudce Baxu, Vyklického a Žiškovou z Nejvyššího správního soudu jsme se dopustili přestupku.
A jsme u Ústavního soudu…
Obrátila jsem se tedy na Ústavní soud a ve stížnosti jsem namítala, že:
- jednotlivce nelze trestat za to, že neuposlechl výzvu policisty, která byla nezákonná (což bylo pravomocně stvrzeno soudem) a která byla excesem, šikanou ze strany policie a pravděpodobně též zneužitím policie na politickou objednávku, tedy kdy šlo o jednání, které stálo mimo zákonný rámec pravomoci policie,
- sankcionováním jednotlivce za legitimní výkon jeho ústavně zaručených práv – práva na svobodu projevu a pokojné shromažďování – dochází k zásahu do těchto práv, je tedy třeba ochrana Ústavního soudu,
- pokud bychom připustili výklad, že jednotlivec je povinen vždy uposlechnout jakoukoliv výzvu úřední osoby a teprve následně si může stěžovat, pak by beztrestně mohlo docházet k úplnému potlačování některých základních práv jednotlivců,
- jednotlivec je zásadně povinen se podrobovat výkonu pravomoci veřejných orgánů, ale pouze za předpokladu, že tato veřejná moc je vykonávána v souladu se zákony a ústavním pořádkem,
- orgány veřejné moci se nevypořádaly s chybějícím materiálním znakem přestupku (společenskou škodlivostí), ani s tím, že „přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.“
A co na tyto argumenty říká Ústavní soud?
Kromě obligatorních žvástů o tom, že Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví, bylo v rozhodnutí sděleno, že:
„Ústavní soud necítí potřebu (sic!) se podrobně vyjadřovat k jednotlivým námitkám stěžovatelky, které uplatnila nejprve v kasační stížnosti a následně i v ústavní stížnosti, neboť se s nimi podrobně vypořádával Nejvyšší správní soud, přičemž na jeho argumentaci Ústavní soud neshledává nic neústavního.“
Co na tom, že s výše uvedenými argumenty se ve skutečnosti nevypořádal žádný ze soudů? Ze strany Ústavního soudu došlo k jejich vypořádání konstatováním, že „neshledává nic neústavního“. Takové odůvodnění by zvládl zpracovat i jakýkoliv občan se základním vzděláním a dovedností pracovat s wordem, proto si kladu otázku, zda by nebylo v zájmu státního rozpočtu trochu ušetřit na platech soudců.
Dále Ústavní soud poukázal na údajně „nesporně zjištěný skutkový stav“. Přitom sám převzal nepravdivé tvrzení nemající žádnou oporu v dokazování, že zásah policie údajně směřoval k zajištění volného pohybu návštěvníků. Ve skutečnosti jediným důvodem zásahu byl transparent, který vadil pořadatelům i policistům. A nezávislou svědkyni – starší paní, která se sama nabídla, že průběh incidentu dosvědčí, odmítl krajský soud vyslechnout s tím, že je to „nadbytečné“.
Jak by to mělo být s povinností uposlechnout výzvu
Souhlasím s tím, že obecně by se měly výzvy úředních osob uposlechnout a tato povinnost jednotlivce existuje. Pokud někdo odmítne uposlechnout, od toho je tady možnost policistů využít donucovací prostředky, takže vůle úřední osoby může být v každém případě vynucena.
Pak se dostáváme do druhé fáze – následného přezkumu zákonnosti výzvy a použití donucovacích prostředků. Jsou zde dvě možnosti:
- buď bude shledán postup úřední osoby (výzva a donucovací prostředky) za v souladu se zákonem, pak ať je neuposlechnuvší občan potrestán za neuposlechnutí výzvy, nebo
- postup úřední osoby (výzva a tím pádem i donucení) bude shledán protizákonným a v takovém případě by se měl veřejný orgán občanovi minimálně omluvit. Jakékoli trestání občana v této situaci je zcela absurdní a totalitní a brání tomu, aby orgány minimalizovaly své nezákonné zásahy.
Vzhledem k tomu, že s tímto jediným logickým a přijatelným závěrem pro právní a demokratický stát se neztotožnil Ústavní soud, bude se případem zabývat Evropský soud pro lidská práva. A domnívám se, že šance na úspěch nejsou zanedbatelné s ohledem na ustálenou judikaturu i to, že ve Štrasburku uspěl proti šikaně ze strany brněnské policie při shromažďování i Milan Štefanec z Nesehnutí.