Reklama
 
Blog | Zuzana Candigliota

Příběh porodní asistentky: Nemocnice mi brání poskytovat zdravou péči

Sdílím příběh soukromé porodní asistentky, která doprovází své klientky k porodu do porodnice a kterou nemocniční personál zastrašuje kvůli tomu, že podporuje zdravou péči o ženu a dítě, respektuje jejich potřeby a přání ženy. Příběh je o nemocniční rutině, neznalosti a strachu, manipulaci. Ale také o porušování práva ženy na osobní svobodu, informovaný souhlas a bezpečnou péči.

Před pár dny jsem byla u porodu. Žena mi zavolala, že má nejspíš poslíčky, ale ať jsem raději připravená, kdyby něco. Dohodly jsme se, že zavolá, jakmile to zesílí. Asi za dvacet minut volala a obě jsme se vydaly na cestu. Sešly jsme se v porodnici. Žena vypadala krásně klidná, uvolněná, jemně prodýchávala kontrakce a nemít v příjmových papírech od lékaře, že je otevřená na 7 cm, neřekla bych, že je v porodu nějak daleko.

Šly jsme na porodní pokoj a já se ptám, zda chce ještě na chvíli do vany. Ona na to, že to je přesně to, co by chtěla. A tak se ponořila do teplé lázně a dál v klidu dýchala, jinak byla úplně potichu. Občas jsem poslechla srdíčko miminka jinak nic. S jejím mužem jsme byli domluveni, že na druhou dobu porodní odejde, nechtěl být u tlačení. Po chvíli se žena zeptala, co bude dál a já na to, že odejde plodová voda a pak se miminko narodí. Voda zatím neodešla a ženě se ani nechtělo tlačit. Odpočívala ve vaně. Po chvíli říkám, zda si ve vaně nechce na chvíli dřepnout, do té doby ležela na boku. Žena řekla, že jo, a tak si dřepla a byla tak dvě kontrakce a pak, že je to tak moc silné a že si raději zase lehne. Lehla si. Najednou zakřičela a já koukám, že už je vidět kousek hlavičky. Tak jí říkám, že to je v pořádku, že se miminko brzy narodí.

Vyjdu ze dveří porodního pokoje a zavolám, že rodíme, aby druhá porodní asistentka zavolala lékaře a dětskou sestru. Taková je dohoda. Na další kontrakci miminko vyplulo do vany. V klidu a míru. Nikde nikdo. Pomáhám ženě vzít miminko do náručí. Miminko je trochu fialové, tak trochu jemně odsaju a miminko se nadechuje. Než všichni přiběhnou, je miminko krásně růžové. Požádám ženu, aby vyšla ven z vany. Velmi hladce rodíme placentu. Poranění je jen drobná oděrka.

Reklama

Žena, muž, který ani nestihl odejít, i miminko vypadají spokojeně. Spokojení nejsou ale lékaři. Dostávám kapky, jak si to představuju rodit do vody?! Já nerodím, rodí ta žena, já jí pomáhala jak nejlíp jsem uměla. Krásně hladce porodila více než čtyřkilové dítě jen s malou oděrkou dítě s apgarem 10-10-10, žena je spokojená, dítě je zdravé. V čem je problém? V tom, že v téhle porodnici se smí rodit do vody jen když je u toho pan primář. Ale primář neměl službu a i kdyby měl, tak by to ani nestihl, šlo to nečekaně rychle.

Mám pocit dobře odvedené práce, žádné vaginální vyšetření, žádné nucené tlačení, žádné nepřirozené polohy, okamžitý kontakt s miminkem, spokojená žena a zdravé dítě, klid a mír v okamžiku zrození… Ale v očích kolegů lékařů a porodních asistentek jsem špatná porodní bába. Nevytáhla jsem ženu včas z vany a nezavolala tak, aby to všichni stihli… Oznamují mi, že až se to dozví pan primář, budu z toho mít strašný problém.

Dnes jsem v té samé porodnici byla znovu. Volá mi žena, že jí odešla plodová voda. Ptám se, jakou má barvu a zda se miminko hýbe a ona se cítí dobře. Vše je ok a tak se domlouváme, že zavolá, až přijdou kontrakce nebo kdyby něco potřebovala. Asi za hodinu volá, že kontrakce jsou a celkem často a ať k ní přijedu. Vyrážím za ní. V půlce cesty mi něco říká, že jí mám raději zavolat a tak jí volám a ona, že je to velmi silné a časté. Říkám, že by bylo lepší, abychom se sešly rovnou v porodnici.

Když žena přijede, je už úplně otevřená. Jdeme na porodní pokojík. Chvíli leží na boku a pak jí radím vertikální polohu. Žena si kleká a opírá se o svého muže. Kontroluju srdíčko miminka a vše je ok. Po pár stazích vidím, že miminko již postupuje porodními cestami dolů. Za dalších pár stahů se začně objevovat hlavička. Za chvíli volám lékařku a dětskou sestru. Lékařka přichází, sedá si vedle mě na bobek a nic neříká. Žena ani moc netlačí, jde to hladce samo za další dva stahy se rodí hlavička. Žena je v kleče. Stah přešel a já čekám na další. Říkám ženě, že teď už se miminko narodí, že může klidně zatlačit až to přijde.

Lékařka začíná být nervózní a chce abych miminko hned vytáhla. Vím, že se musí dorotovat a tak se snažím získat čas tím,že ženě pomáhám zvolit lepší polohu, kde víc otevře pánev. Lékařka to nemůže vydržet, nechce čekat na stah a nutí mě dítě vytáhnout. Mimo stah. Je to blbost. Ale je tak naléhavá, že se pokusím jemně za hlavičku zatáhnout, mám pocit, že mě jinak odstčí a udělá to sama. Jenže miminko moc nejde, samozřejmě, není stah. Lékařka je nervózní a já to zkouším větší silou, ačkoli nechci a nechci, protože vím, že tak to být nemá, že žena bude zbytečně poraněná a pro miminko to bude zbytečně nepříjemné.

Miminko se narodí a já jej hned podávám ženě. Ta si sedá a opírá se o stěnu, vítá se s miminkem. Miminko je trochu fialové a hned nepláče, ale hýbe se a mrká očima. Pupečník tepe a já jsem klidná… Dětská sesřička klidná není a říká, ať přestřihnu pupečník. Vím že to je to, co je v této chvíli pro miminko nejdůležitější – mít tepající pupečník. Z pupečníku mu jde kyslík, dokud nezačne samo dýchat. To ale v porodnici asi nevědí?! Lékařka naléhá ať přestřihnu. Obracím se k ženě a ptám se, zda chce přestřihnout pupečník, miminko mezitím růžoví a začíná pokňourávat. Žena nechce.

Lékařka říká, že nebudeme diskutovat a podává mi pean. Říkám to ženě, že lékařka trvá na přestřižení. Dělám to co nejpomaleji. Miminko začíná plakat. Sestra ho chce odnést. Říkám, že si to žena nepřeje, že to má v plánu. Lékařka naléhá. Já říkám, že dítě je už růžové, že pláče, že je to v pořádku. Sestra říká, že dítě není růžové a když jí dítě nedáme, zavolá primáře. Rodiče říkají, ať zavolá primáře. Než přijde primář, je miminko úplně v pořádku.

Primář rozsvítí všechna světla a chce dítě odnést. Rodiče nechtějí a já je podporuji. Lékař, že musí dítě vidět na stole. Říkám, zda by prosím vyšetřil dítě u ženy v náručí a on na mě, že tam mají nějaká pravidla a že bude to dítě vyšetřovat jedině vedle na stole. Rodiče nechtějí a on na ně, že by to dítě taky za pět minut nemuselo dýchat a jestli si to vezmou na svědomí. Oni že dítě vypadá dobře, že dýchá hezky a on že to je jejich zodpovědost, když jim umře a že jim dá podepsat reverz. A naštvaně odchází. Dítě zůstává v náručí rodičů. Miminko se hned po odchodu pana primáře přisává k prsu. Vypadá naprosto v pořádku. Rodíme placentu. Malé šití. A pak se už maminka tatínek a miminko tulí a kojí a tulí.

Mě si volá lékařka vedle a křičí na mě, že takhle to nejde a že co oni řeknou, tak to bude a že mají nějaká pravidla. Dítě má apgar 8-10-10, tedy fyziologický novorozenec. Ptám se, proč ho chtěli odnášet, když bylo v pořádku. Ona na to, že to se nikdy neví, co by se mohlo stát. A že ty ženský dneska jsou strašně sobecký a na miminka vůbec nemyslej. Ale jí, paní doktorce jde hlavně o to dítě. A já na to, že myslím, že naopak ta žena chce mít to dítě u sebe především kvůli němu. Ale prosím vás doktorka na mě. Já na ní, že jsem psycholožka a že neustále řeším s nějakýma ženama separační trauma. Ona na to, že dneska nemaj lidi co dělat tak řešej kde co, že ona se narodila v roce 82 a matka ji viděla jen co tři hodiny na kojení a žádný trauma z toho teda nemá. Že to tak přežili všichni. Já na to, že nejde o to přežít, ale i to prožít dobře. Ona se na mě kouká jak na debila. A říká, že když chce žena rodit u nich tak prostě musí poslouchat jejich pravidla. A já na to, že se nedivím ženám co chtějí rodit doma. Ona nato, že to je jí ukradený. A zase začíná že takhle to prostě nejde a jestli tam chci pracovat, tak musím pracovat v týmu a to znamená, že co oni řeknou, to udělám. Já říkám, že chci dělat to, co chtějí ty ženy a ona na mě, ať se postavím nohama na zem. A jestli jsem někdy viděla resuscitovat děcko. Že ona jednou resuscitovala dítě a nikdy v životě se tak nebála. Já na ní, že věřím, že se bála, a že věřím, že se bála i dnes, ale já si byla jistá, že to bude v pohodě a že i pro ní to mohlo být zajímavé, rozšířit obzor toho, co je ještě v pořádku. Ona na mě, že tam nejsem, abych něco rozšiřovala. Bla bla bla.

Můj názor jí vůbec nezajímal. Samý řeči o zodpovědnosti, kterou má za to dítě, já že zodpovědnost má ta matka, ona na to že matka po porodu neví, co mluví… Bla bla. Doktorka odchází s tím, že z toho budu mít děsný průser, až se to zítra pan primář dozví od novorozeneckého primáře. Vracím se ke šťastné rodině, děkují mi, že jsem jim pomohla.

Je mi do pláče. Možná to byla má poslední klientka v této porodnici. Možná mě vyrazí, jak o tom mluví už dlouho. Už jsem si dovolila prostě moc, porod do vody a pak ještě tohle, podporovat matku v kontaktu s dítětem. Fuj. Jsem špatná porodní asistentka. Špatná ve svých očích, protože nemůžu dělat svojí práci tak, jak vnímám, že je bezpečné a prospěšné, že musím jít cestou kompromisu, a špatná v očích lékařů, protože ten kompromis z jejich pohledu není dostatečný… Mám velký vztek. Tohle není zdravé, tohle není normální, tohle není dobré pro nikoho. Jenže jak jinak? Když se budu dál snažit o ženy pečovat tak, jak si myslím, že je správné, tak mě vyrazí, a když o ně nebudu pečovat, tak jak si myslím, že je správné, tak těm ženám budu v podstatě škodit… Hm.

Nejraději bych chodila jen k porodům doma, ale to je v dnešní době taky oříšek, navíc to není pro každou ženu a kde mají rodit ty, které nemohou rodit doma?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama