Nejprve je potřeba vysvětlit, proč je právo pořizovat nahrávky důležité. Účastník řízení má možnost zdokumentovat, co skutečně u soudu zaznělo, a může se bránit například proti nesprávné protokolaci svědeckých výpovědí ve svůj neprospěch, ke které nezřídka dochází. Hlavně ale může zaznamenat případné nepřátelské a arogantní projevy soudce naznačující jeho podjatost, které bohužel opět nejsou výjimkou. Zákaz nahrávání také znemožňuje advokátovi chránit zájmy svého klienta a omezuje kontrolu soudů ze strany veřejnosti.
Nejdůležitější je ovšem fakt, že právo účastníků i veřejnosti pořizovat nahrávky jednání je zaručeno zákonem. Omezit jej lze pouze v případě, že by nahrávání rušilo průběh nebo důstojnost jednání. To slovy dřívějšího předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka znamená, že by to chrčelo, prskalo, zpívalo a hrálo, jindy ne.
Nahrávání? Právo na spravedlivý proces
Jenže soudkyně Krajského soudu v Brně Dagmar Bastlová se rozhodla toto právo jednoduše ignorovat a pořizování nahrávek zakázat. Podpořil ji v tom místopředseda soudu Pavel Bachratý, který dokonce soudcům sám doporučil, aby bez souhlasu druhé strany sporu nahrávání zakazovali z důvodu údajné ochrany osobnosti. I když to nemělo žádnou oporu v zákoně. Rozum zůstával stát nad jeho odůvodněním – nahrávky prý pořizovali samozvaní aktivisté a strážci zákonnosti s chabou úrovní právního povědomí, kteří pak přepisy jednání zveřejňovali! Cítíte stejně jako já závan totality?
Ministerstvo spravedlnosti věc prošetřilo a dospělo k závěru, že postup soudu byl nesprávný a nahrávání nelze zakazovat pod záminkou ochrany osobnosti. Odkázalo také na názor Ústavního soudu, že možnost nahrávání je součástí práva na spravedlivý proces, principu rovnosti a principu veřejnosti soudního jednání.
Domníváte se snad, že byla zároveň vyvozena odpovědnost soudců, kteří postupovali nezákonně? Alespoň formou směšného postihu výtkou nebo důtkou? Nikoliv, neboť podle ministerstva nedošlo ke kárnému provinění. Jen pro informaci – kárným proviněním je zaviněné porušení povinnosti soudce, kterými ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Jinými slovy, porušení ústavně zaručených práv tedy prý neohrožuje důvěru veřejnosti v justici.
Jsem přesvědčena, že pokud si chceme hrát na právní stát, tak soudci primárně musí jít příkladem a nést odpovědnost za své nezákonné jednání. Bohužel toto je jeden z nejmírnějších příkladů alibismu justice a není divu, že veřejnost jí prostě nevěří.
Komentář vyšel dne 1. 4. 2014 v Lidových novinách v rubrice Názory
Předsedovi soudu jsme za Ligu lidských práv dne 28. 3. 2014 zaslali výzvu k veřejné omluvě za systematické porušování práva na spravedlivý proces.
Dokumenty:
13. 6. 2013 – stížnost na soudkyni Dagmar Bastlovou k vedení Krajského soudu v Brně
26. 6. 2013 – vyrozumění od místopředsedy Krajského soudu v Brně
28. 8. 2013 – stanovisko odboru vnější a vnitřní legislativy České advokátní komory
11. 9. 2013 – žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti
20. 3. 2014 – vyrozumění od Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 3. 2014
Aktualizace:
Na výzvu k veřejné omluvě dosud předseda soudu nereagoval, ale mým komentářem potrefený místopředseda Krajského soudu v Brně Pavel Bachratý reagoval komentářem s názvem Lehkomyslně vyřčená paušalizující slova dne 8. 4. 2014 v Lidových novinách. Pan místopředseda evidentně není schopen žádné sebereflexe.
Namísto schopnosti se omluvit za svoje pochybení, svévoli i urážení veřejnosti obviňuje mě a Ligu lidských práv, že jsme to my, kdo narušuje důvěru veřejnosti v justici a z očerňování soudu! To si říkám, že snad pan místopředseda nemůže myslet vážně. Já jsem na svůj komentář dostala pozitivní zpětnou vazbu od občanů, kteří mě ještě podporovali v tom, že o selhání justice a aroganci jejích představitelů je potřeba psát mnohem častěji. Navíc jsem si povšimla, že na toto téma někdo napsal i blog. Tudíž těžko bude pravda, že případ veřejnost nezajímá, jak tvrdí pan Bachratý.
Pan místopředseda mě obviňuje z demagogie, ale sám manipuluje s fakty. Tvrdí, že došlo k zákazu nahrávání na jednom jednání, to ale není pravda. Soudkyně Dagmar Bastlová nám opakovaně znemožňovala pořizovat nahrávky a nejen mně, ale i kolegyni. Ale není podstatné, zda se to stalo v jednom případě, nebo v desítkách či stovkách případů. Důležité je to, že šlo o porušení práva na spravedlivý proces a že dokonce toto porušování základních práv doporučil soudcům místopředseda soudu Bachratý.
Dále pan Bachratý tvrdí, že byl průběh jednání podrobně zaprotokolován, ale již nezmiňuje, že došlo k námitkám k protokolaci z důvodu její nesprávnosti. Právě k předcházení manipulace s výpověďmi svědků má sloužit možnost pořídit si nahrávku, pokud sám soud nahrávání nezajišťuje.
Rozhodně neopomíjím právní argumentaci, jak pan místopředseda tvrdí, ale na tu v krátkém komentáři nebyl prostor. Právní podstata problému spočívá v tom, zda může soudce zakazovat pořizování nahrávek s odkazem na ochranu osobnostních práv zúčastněných. To znamená, že jedna strana oznámí, že chce nahrávat, a soudce začne zjišťovat názor na nahrávání protistranu a jejího advokáta, a když ti nesouhlasí (proč by také souhlasili, že?), tak soudce prohlásí, že nahrávání „nepovoluje“.
Podle názoru pana Bachratého je uvedený postup možný, a to „ve zcela výjimečných případech za určitých okolností“. Podle našeho názoru je to ovšem v rozporu se zákonem o soudech a soudcích, který pořizování nahrávek upravuje jako lex specialis, a není přípustné okruh omezování nahrávání rozšiřovat s poukazem na obecnou právní úpravu osobnostních práv. A to ani v blíže nespecifikovaných „výjimečných případech za určitých okolností“, neboť právě ty výjimečné případy, které budou patrně i kontroverzní, si o to více vyžadují veřejnou kontrolu a kontrolu průběhu jednání.
Takový postup je dokonce podle našeho názoru protiústavní. Stejný názor jako my má jak Ministerstvo spravedlnosti, tak i odbor vnější a vnitřní legislativy České advokátní komory.
Souhlasím s panem místopředsedou v tom, že na Krajském soudě v Brně pracuje řada poctivých soudců, kteří rozhodují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ve snaze zajistit účastníkům spravedlivý proces. Mezi ně ovšem rozhodně neřadím jeho samotného, který svým přístupem (manipulace, neschopnost uznat chybu, omluvit se za ni, obviňování druhých, urážení veřejnosti pořizující nahrávky) bohužel dělá ostatním soudcům a celému soudu ostudu a ukazuje, že na svém místě nemá co dělat.